Klíčové pojmy

Individuální plánování – zákonem o sociálních službách nařízený proces. Poskytovatelé sociálních služeb jsou povinni plánovat  poskytování sociální služby každému klientovi. Rovněž jsou poskytovatelé povinni hodnotit u každého klienta, zda a jak mu bylo poskytování sociální služby užitečné.  Individuálním plánování můžeme rovněž rozumět proces přemýšlení pracovníků sociální služby o jejich klientech a o tom, jak by jim mohlo být užiteční. Individuální plánování obsahuje tyto složky:

  • Pracovníci získávájí informace o klientech, jejich potřebách, očekáváních, motivaci. Informaceme můžeme získat formou rozhovoru s klienty, pozorováním klientů při běžné práci, rozhovory s dalšími osobami, které mohou podat důležité informace, studiem dokumentů o klientech či od klientů.
  • Pracovníci přemýšlejí o klientech  a o tom, jak by jim mohla být služba užitečná. Komunikují na toto téma v týmu a hledají vhodnou podobu intervencí ke klientovi a podoby individuální služby.
  • Pracovníci komunikují s klienty, formulují společné cíle spolupráce a  domlouvájí plán (cíle a postup poskytování sociální služby) (blíže viz stanovení cíle spolupráce).
  • Pracovníci zaznamenávají domluvený postup do záznamu v podobě individuálního plánu.
  • Pracovníci činí kroky k realizaci individuálního plánu.
  • Klient činí kroky k realizaci individuálního plánu. Může se samozřejmě stát, že ale klient (např. je nemotivovaný), kroky nečiní. Pak by mělo být toto důležitým podkladem k revizi a k dalšímu plánování.
  • Pracovníci zpracují informace za období, kdy byl plán realizován, vyhodnocují je, komunikují o nich v týmu.
  • Pracovníci hodnotí spolu s uživateli realizovaný plán a stanovují, co bude dále.

Zjednodušeně můžeme rozfázovat proces individuálního plánování takto:

  • Mapování klientovi situace
  • Stanovení postupu
  • Zaznamenání plánu
  • Realizace plánu
  • Hodnocení plánu
  • Mapování nové podoby klientovy situace
  • a tak stále dokola

Individuální plán – záznam o procesu individuálního plánování. Typicky obsahuje „cíl spolupráce, kroky a revizi“. Osobně se mi osvědčuje, pokud plán obsahuje a výchází z popisu nepříznivé sociální situace klienta. Individuální plán primárně slouží jako:

  • záznam o komunikaci mezi poskytovatelem sociální služby a uživatelem sociální služby, která je vedena za účelem dobře a efektivně poskytovat sociální službu.  Slouží mimo jiné k tomu, abychom nezapomněli na nic důležitého, co jsme s klientem domluvili.
  • nástroj komunikace mezi zaměstnanci sociální služby. Slouží k jednotnému postupu pracovníků. Důležitý při střídání či výměně pracovníků.
  • Jde rovněž o důkaz, že poskytovatel  naplňuje požadavky zákona.  Poskytovatel pomocí individuálních plánů dokladuje inspekci sociální služby, že plánuje a hodnotí službu s každým uživatelem.

Uživatel, klient – příjemce sociální služby. Termín uživatel vychází ze zákona o sociálních službách. Používám jej v textu tam, kde je přímo vztažen k pojmům zákona či standardů.  Termín „klient“ zase používám běžně ve své praxi již 15 let a stejně tak mnoho mých kolegů. Bylo by nepřirozené jej nyní nepoužívat.

Sociální služba – činnost nebo soubor činností, které podle zákona o sociálních službách zajišťují pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.

Nepříznivá sociální situace – oslabení nebo ztráta schopnosti z důvodu věku, nepříznivého stavu, pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností. Dále pak se jedná o sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů. Cílem sociální práce je řešit vzniklou situaci tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením (MATOUŠEK, 2003).

Sociální vyloučení – vyčlenění osob mimo běžný život společnosti a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace.

Sociální začleňování – proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný (NAVRÁTIL, 2001).

Přirozené sociální prostředí – rodina a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost a sociální vazby k dalším osobám, se kterými sdílejí domácnost, a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity.

Terénní služby – služby, které jsou osobě poskytovány v pro nipřirozeném prostředí.

Nízkoprahové služby – sociální, které se snaží naplnit tzv. nízkoprahový princip. V rámci typologie sociálních služeb jsou mezi tyto typy programů řazeny terénní programy (TP), nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (NZDM), kontaktní centra (KC) a nízkoprahová denní centra (NDC).)

Nicméně i další druhy služeb mohou mít znaky nízkoprahových programů. Ze sociálních služeb například noclehárny mohou uplatňovat nízkoprahové principy. Nízkoprahový charakter mohou mít i zdravotnické a adiktologické služby, například metadonový substituční program, pojízdná zdravotní ambulance v sociálně vyloučených lokalitách. Blíží se doba, kdy jako nízkoprahové budou označovány i některé projekty v rámci politiky zaměstnanosti.

Co je nízkoprahovost? Jde o specifický rys části sociálních programů, o reakci na to, že část sociálních služeb se míjí se svými adresáty. Důvodem je existence bariér mezi poskytovatelem a osobami, pro které byla služba určena. Tyto bariéry se mohou nacházet jak na straně potenciálních adresátů, tak na straně poskytovatele či společenského kontextu.

Jaké jsou bariéry, které brání někomu vyhledat pro něj prospěšnou službu? Může jít o neznalost a neinformovanost, rezignaci, lenost a pasivitu. Rovněž může jít o neschopnost či neochotu plnit podmínky spojené s čerpáním běžných služeb, neschopnost či neochota službu vyhledat a také obavy ze stigmatizace či postihu.

Jaké jsou bariéry, které brání společnosti (potažmo poskytovatelům) být v kontaktu a ovlivňovat část osob, které jsou ve stavu nouze nebo konají pro společnost ohrožující jednání? Může jít o ideové a ideologické zábrany, blokující pragmatický přístup. Poskytovatelé nemusí znát funkční řešení, což může souviset s nedostatkem inovace, nedostatkem hledání.  Příčinou také může být rezignace, neochota investovat do určité oblasti veřejné prostředky či jejich obecný nedostatek

Pojmosloví NZDM definuje nízký práh takto:

-       Zaměření na osoby, které nevyhledávají běžnou (institucionalizovanou) pomoc.

-       Služba je poskytována co nejvíce v běžném (přirozeném prostředí klienta).

-       Pro realizaci služby není třeba znát podrobné údaje o klientovi.

-       Jsou odstraňovány psychologické, sociální i technické bariery využití služby (HERZOG aj., 2006).

-       Cíle jsou nastaveny pragmatičtěji, než jsme zvyklí (KLÍMA, 2004).

Nízkoprahovost můžeme chápat jako princip, jímž se inspirujeme a poměřujeme chod sociální služby. Nejde o universální poučku s jednotným výkladem ani o souhrn přesných postupů (co a jak má vypadat). Jde o to, uvědomovat si prahy a bariéry dané sociální služby, a umět s nimi efektivně pracovat. Podrobně problematiku nízkoprahovosti mapuji v publikaci Kontaktní práce (HERZOG in KLÍMA, 2008). Je bohužel neštěstím, že bývá nízkoprahovost zjednodušována s tím, že jde o „anonymitu“ či „dveře bez koule“.