Obsah individuálního plánování

Obsah individuálního plánování

Adresát individuálního plánování

Kdo je adresátem individuálního plánování? Tedy komu primárně plánování slouží? Jan Syrový na tuto otázku možná překvapivě odpovídá tak, že adresátem individuálního plánování jsou pracovnice, a zdůvodňuje to takto: „Individuální plánování je primárně určeno pro pracovnice, potřebují ho pracovnice, nikoliv klientky. Samozřejmě, že za touto potřebou pracovnic je jiná potřeba, a to co nejlépe dělat svou práci, což znamená poskytovat co nejlepší služby klientkám. Prospěch z individuálního plánování mají tedy samozřejmě i klientky, ale až druhotně, odvozeně, nikoliv přímo. Individuální plánování je jeden z mnoha nástrojů (i když jeden z nejdůležitějších), které pracovnice používá a potřebuje, které však nepotřebuje přímo klientka“ (SYROVÝ, 2012, s. 1).

S tímto názorem zcela souhlasím. Za plánování odpovídá pracovník, nikoliv klient. Kritérium standardů sociálních služeb 5e) říká: „Poskytovatel plánuje společně s osobou průběh poskytování sociální služby s ohledem na osobní cíle a možnosti osoby.“ (MPSV, 2006, s. 12). Pokud si, za poskytovatele dosadíte Vás a za osobu konkrétního klienta např. Evžena, vyjde Vám: Vy plánujete společně s klientem Evženem průběh poskytování sociální služby s ohledem na osobní cíle a možnosti Evžena.

Bohužel, občas se jde setkat v některých zařízeních s praxí, která toto kritérium zcela obrací: Evžen plánuje a pracovník si zapisuje průběh poskytování sociální služby s ohledem na to, co nám říkalo vedení o individuálním plánování.

Obsah individuálního plánování

Druhá otázka, kterou Syrový pokládá, je „co je obsahem individuálního plánování?“ Na tuto otázku odpovídá: „Obsahem individuálního plánování jsou poskytované služby, nikoliv klientčin život“ (SYROVÝ, 2012, s. 1).  Zdůvodňuje to tak, že plánování se zabývá činnostmi, které pracovnice provádí, to jest sociálními službami. Klientka, její život či situace jsou předmětem zájmu pracovníků, jen pokud to určuje cíl, rozsah a způsob provádění poskytovaných služeb. Zájem o klientku je tedy vždy vztažen k hledání odpovědí na otázku “jak mohu co nejlépe dělat svou práci = poskytovat služby, abych byl klientovi co nejvíce užitečný? Syrový dále argumentuje: „Navíc standard č. 5 se jmenuje “individuální plánování průběhu sociální služby”. Kritérium 5a) požaduje pravidla pro plánování a způsob přehodnocování “procesu poskytování služby”. Je zde tedy jasně řečeno, že plánovat se mají sociální služby, proces poskytování služby, nikoliv klientka a její život“ (SYROVÝ, 2012, s. 2).

Pavel Říčan v internetové diskusi s Janem Syrovým polemizuje: „Takhle plánování nerozumím. Typická dohoda o dalším postupu je přece na tom, co udělám já, co klient, co uděláme společně, co by mohl pro klienta udělat někdo další“ (ŘÍČAN, 2012, s. 1). Pokud bychom přijali Syrového pojetí, pak v nízkoprahové praxi by tak plánování spočívalo jen v „tady a teď“ přístupu, kdy plánujeme, kolik má na mne klient/klientka času, o čem si budeme na základě jeho ochoty povídat, případně zda se jej/jí při příštím setkání na něco zeptám. Nespadala by sem oblast aktivit, které klient udělá na základě našeho rozhovoru, ale bez mé přímé pomoci. To by bylo dost ploché a navíc neživotné.

Podle mého názoru má plánování dva rozměry, které by se měly objevovat současně. Prvním je zmíněné plánování procesu poskytování služby. Druhá stejně významná oblast se týká klientova života a to je plánování, co klient udělá se svojí nepříznivou sociální situací. Plánujeme zde, co udělá za mé pomoci, co bez ní, jen na základě motivace, kterou jsem mu při rozhovoru pomohl nastartovat. Zde zcela souhlasím s výše uvedeným názorem Pavla Říčana. Při kontaktu se snažím otevřít a zmapovat různá témata týkající se klientovy nepříznivé sociální situace a pokouším se hledat jeho potenciál a zdroje k tomu, aby se posunul směrem k lepšímu životu či předešel nebo zmírnil svůj sociální propad. Pokud klient na základě rozhovoru se mnou odchází se sebemotivujícím prohlášením, že dojde např. si podat žádost o občanský průkaz, nechá se otestovat na žloutenku či si sežene boty. To náleží rovněž do záznamu o našem individuálním plánu, patří to do cílů spolupráce, v případě, že s tím klient souhlasil. Samozřejmě je to úzce propojeno s první procesní rovinou, kdy se domlouváme, že se na věc příště zeptám.

 

Osobní cíl

Standardy po nás chtějí, abychom jednali se zájemcem, uzavírali dohodu a plánovali s ohledem na osobní cíl uživatele (zájemce). A zde je najednou u mnoha klientů nejen v nízkoprahových službách obtíž. Pokud položíte dětem a mládeži docházejícím do nízkoprahového klubu otázku „Chceš sem (do klubu) skutečně docházet?“ Odpovědí jednoznačně ano. Když se jich ale zeptáme, proč sem chtějí chodit, co je jejich cílem, získáme odpovědi typu: „Hrát si.“ „Být s kamarády.“ „Flákat se před tím, než se půjdeme večer opít.“ Pokud se zeptáte v kontaktním centru nebo v terénním programu pro uživatele drog, dozvíte se nejspíše tento osobní cíl: „Mít neustále spoustu drog a zadarmo.“ nebo „Být šťastný.“, či „Nebýt.“ Pokud položíte otázku „Co je Vaším osobním cílem?“ klientovi v Domově pro seniory, často se dozvíte odpovědi: „V klidu dožít.“, popřípadě dokonce „Umřít“. Tyto formulace ale nejsou legitimními cíly sociální služby.  Zdá se, že v praxi mnoha zařízení došlo ke špatnému pochopení kritéria standardů 5b), které říká: Poskytovatel plánuje společně s osobou průběh poskytování sociální služby s ohledem na osobní cíle a možnosti osoby. Kritérium má zajistit, aby byl uživatel přiměřeně zapojen do rozhodování, k čemu a jakým způsobem bude pro něj služba užitečná. Chybou došlo k tomu, že si pracovníci vykládají toto kritérium takto: Poskytovatel nutí osobu, aby si něco naplánovala. Případně: Osoba sdělí svůj osobní cíl poskytovateli a sama si jej zapíše do dokumentace.  A pak v extrému dochází k tomu, že pracovníci nutí uživatele, aby si vymysleli a sami zapsali svůj osobní cíl do dokumentace.

Smysluplnější a praktičtější se jeví rozumět osobnímu cíli jako tzv. cíli spolupráce (ČERMÁKOVÁ, JOHNOVÁ, 2008), tedy něčemu, na čem se s klientem domluvíme. Termín dává poskytovateli a uživateli partnerské postavení při jeho vyjednávání. Za cíl spolupráce můžeme považovat stav změny, který by měl nastat spolupůsobením uživatele a poskytovatele služeb. To dává mnohem větší prostor pro vyjednávání s našimi klienty o tom, co se vlastně za jejich větou „Být s kamarády“, „Být šťastný“, „V klidu dožít“ skrývá (pokud o tom ale umíme vyjednávat). Požadavek vyjednat a zformulovat osobní cíl je kladen na pracovníka, nikoliv na uživatele (z jeho pohledu jsou uvedené formulace v pořádku).

Sobek se zabývá problematikou stanovení cíle spolupráce a definuje některé důležité body jejich formulací: „Osobní cíl (tedy cíl spolupráce) je průnik cílů a přání uživatele na straně jedné s možnostmi, cíli a posláním sociální služby na straně druhé. To znamená, že ne všechno, co si uživatel přeje a co považuje za svůj cíl, se může stát osobním cílem v rámci sociální služby. Při hledání a formulaci osobního cíle je dobré řídit se určitými zásadami:

-       cíl vychází z potřeb a přání uživatele služeb: nejedná se tedy o cíl, který by stanovil například personál zařízení na základě svého odborného posouzení nebo opatrovník či rodina uživatele na základě svých vlastních úvah o tom, co je pro uživatele dobré,

-       cíl je ve shodě s posláním a cíli sociální služby: cíle typu „chci, aby se má dcera usmířila se svým mužem“ nebo „rád bych se v létě podíval k moři“ jsou sice důležité z pohledu uživatele, těžko však mohou být tím hlavním důvodem, proč uživatel využívá sociální službu,

-       cíl je výsledkem dialogu, vzájemného ujasňování, vyjednávání,

-       cíl nemusí být rozvojový,

-       cíl vždy musí být reálný a realizovatelný. Například cíl uživatele vrátit se do svého domku, který však již dávno patří někomu jinému, není reálný. Proto tento cíl poskytovatel nepřijme jako cíl společné spolupráce a bude s uživatelem vyjednávat jiný, reálnější cíl“ (SOBEK, 2009, s. 8).

Myslím, že takto stanovené zásady jsou velmi rozumné a přijdou mi užitečné do praxe. Sobek dále uvádí schéma mechanismu stanovení osobního cíle. Toto schéma (příloha č. 3) mi přijde jako dobrý nástroj ujasňování si, jak se jednotlivé modely individuálního plánování od sebe liší. Proto se je v textu u každého modelu pokusím vytvořit a uvedu jejich specifika. Schéma, které uvádí Sobek je relativně minimalistické. Na jedné straně stojí člověk, myšleno klient a jeho životní plány a cíle, na druhé straně poskytovatel a jeho profil (poslání služby, cíle služby, profil služby). Není zde naznačen mechanismus vyjednávání mezi klientem a poskytovatelem (pouze se hledají průniky). Není zde zmíněn odborný názor a náhled pracovníka. Je tedy pravděpodobné, že se Sobek nekloní k expertnímu pojetí individuálního plánování.

 

Cíle stanovené metodou SMART

Ihned poté, co zákon 108/2006 Sb. nabyl platnosti, převládla tendence u poskytovatelů (na základě doporučení inspektorů a metodiků) mít cíle spolupráce s uživateli stanoveny metodou SMART. To nemá právní oporu ani v zákoně ani ve vyhlášce. Jde o velmi užitečnou metodu, avšak vnímal bych jako velkou chybu, pokud by měla monopolní postavení. Není vhodné mít praxi pro stanovení cílů spolupráce svázanou povinně určitým přístupem.

Podle Armstronga je SMART metodou, která zajišťuje efektivní formulaci cílů na základě těchto kritérií (ARMSTRONG, 2011):

-          S (specific) – konkrétní, jasný, pochopitelný

-          M (measurable) – měřitelný, a to pokud jde o čas, kvalitu, kvantitu

-          A (achiavable) – dosažitelný

-          R (relevant) – důležitý z hlediska cílů organizace, propojenosti cílů organizace s cíli jednotlivce

-          T (time framed) – dosažitelný v určitém termínu.

Chloupková popisuje časté nedostatky, se kterými se lze v praxi setkat při aplikování této metody: „Pracovníci nejsou spolu s klientem schopni naformulovat cíle dle metody, je to pro ně příliš náročné. Proto dochází k tomu, že jsou cíle stanoveny jen proto, že být stanoveny musí, a jsou tudíž formální. Je stanoven jeden nebo několik málo cílů, které nevystihují celý průběh sociální služby a nerespektují klienta jako celistvou bytost“ (CHLOUPKOVÁ, 2012, s. 23).

Osobně se domnívám, že SMART metoda odpovídá pojetí individuálního plánování zaměřeného na úkol (popsáno níže), kde je nejvíce využitelná. Naopak bude velmi narážet u celostního humanistického pojetí v rámci Plánování zaměřeného na člověka.  Nicméně při formulaci jakýchkoliv cílů spolupráce je dobré mít na paměti SMART charakteristiky jako inspiraci. To co osobně pokládám za nejzajímavější inspiraci z této metody, je její  širší pojetí, kdy se SMART rozšiřuje na SMARTERS, kde se objevují další možná kritéria. Zde chci zmínit písmeno E (Energizing – energizující, Excitable – fascinující, Enjoyable – zábavný, Engaging – strhující). Z osobní zkušenosti bych kladl důraz právě na tuto charakteristiku cílů. Pokud cíl dostatečně motivuje, jak klienta, tak pracovníka k akci, je to základ úspěchu.

Individuální plán versus individuální plánování

Pokud logicky analyzujeme kritéria standardu č. 5, lze z nich dovodit, že každý klient nemusí mít individuální plán, ale musí být v procesu plánování. Ve Výkladovém sborníku se píše: „Povinnost plánovat nelze zredukovat na existenci plánu“ (rozuměj formuláře v klientově složce, v němž je rukou vepsáno celkem 8 slov, jak to často bývá). „I když výsledný plán je důležitým důkazem o naplňování tohoto požadavku, samotný proces vzniku plánu – individuální plánování – je ještě důležitější“ (ČERMÁKOVÁ, JOHNOVÁ, 2002, s. 24). Tyto formulace nám dávají prostor při procesech naplňování standardů v situacích, kdy klient do služby přichází a „aklimatizuje se“ v ní.  Pokud označíme jednotlivé okamžiky, kdy s klientem plánujeme např. rozhovor o klientově životní situaci, potřebách a potenciálních hrozbách jako jasnou součást procesu plánování, pak nám samotné absolvování tohoto rozhovoru (pokud je zaznamenáno), dává důkaz, že s klientem zákonný požadavek naplňujeme, aniž bychom měli konkrétní papír označený jako plán se stanovenými kroky v jeho složce.