Styl „Příběh“

Tento styl stanovování a zaznamenání individuálních plánů může připomínat tvorbu kazuistiky. Je celostní, a když si jej přečteme, tak i když klienta neznáme, měli by nás popsané řádky zaujmout. Náš plán má být dobře popsaný příběh s otevřeným koncem. Jde o styl inspirovaný Plánováním zaměřeným na člověka a také cyklickým evaluačním modelem.

Mnoho pracovníků samozřejmě vyděsí rozsah záznamu. Nicméně dobře formulovaný plán typu příběh nám vydrží na delší období a revize je účelná až po delší době. Tento přístup pracovníkům může administrativu ušetřit. Máte-li klienta, který si s Vámi často povídá a přichází se svými problémy, je reálnější si s ním jednou za čas sednout do kontaktní místnosti na hodinu, než každý den zapisovat podrobně, co jste vlastně plánovali a řešili. Důkladně si promluvíte a následně vytvoříte a zapíšete dobrý plán pro vaše společné fungování v zařízení.

Kdy využít styl příběh?:

-       Máme navázán vztah s klientem.

-       Klient má na nás zakázky dlouhodobějšího charakteru.

-       Spektrum a rozsah řešených intervencí zabírá různé oblasti klientova života.

-       Chceme vytvořit základní rámec pro dlouhodobější spolupráci s klientem.

Při tvorbě záznamu v tomto stylu je nejvíce energie nutné investovat do popisu nepříznivé sociální situace a především cílů spolupráce. Tedy do zjištění, jaké jsou oblasti, v nichž bychom klientovi mohli být užiteční a jaké je směřování naší spolupráce. Plán ve stylu příběh je především dokladem našich dovedností případově pracovat, přemýšlet o klientovi, komunikovat s ním a motivovat jej. Z důvodů ochrany osobních údajů popisovaných klientů byly informace změněny, aby klienty nebylo možné identifikovat.

Příklad 1 – Irenka – klientka nízkoprahového klubu pro mladší děti

Tento příklad původně zaznamenala Hana Laurentová (LAURENTOVÁ, 2010). Následně jsem jej upravil pro potřeby semináře Zaznamenání individuálního plánování.

„Popis situace, který obsahuje nepříznivou sociální situaci:

Irenka přišla do klubu poprvé v říjnu 2010 v doprovodu svojí matky. Nízkoprahový klub jim byl doporučen třídní učitelkou. Irenka má totiž s některými předměty problémy a vzhledem k tomu, že jsou oba její rodiče pracovně velmi vytíženi, potřebovali by v klubu domluvit nějaké doučování. Během dalšího jednání se zájemcem o službu – tentokrát bez maminky – Irenka uvedla další informace. Irence je 11 let a navštěvuje 5. třídu základní školy. Největší problémy ve škole jí dělá čeština. Její matka je Ukrajinka, otec Čech. Matka pracuje v pekárně, otec prodává kancelářské potřeby a často je v práci i 14 hodin, víkendy nevyjímaje. Irenka uvedla, že celkově v rodině nemají moc peněz.  Irenka má staršího bratra, je mu 16 let a navštěvuje první ročník střední školy. Dle Irenky spolu mají spíše dobrý vztah, sice se občas pohádají, ale jinak spolu vycházejí. Během dne se Irenka s bratrem míjí. Bratr netráví doma příliš času – má své koníčky – a když už je doma, tráví celé hodiny u počítače. Když jsme si povídali o škole, Irenka řekla, že ve třídě je nešťastná. Dle jejích slov nemá ve třídě ani jednu dobrou kamarádku nebo dobrého kamaráda. Navíc sama poznamenala, že jí spolužáci již od první třídy šikanují.  Upozornil jsem Irenku na to, že je toto vážné obvinění a doptával se, jak šikana na ní probíhá. Irenka hovořila především o dvou spolužácích, kteří jí ve třídě ponižují, vysmívají se jí a mají na ní jízlivé poznámky. Občas dojde i k fyzickému útoku, např. šťouchnutí či podražení nohou. Zjišťoval jsem dále, jestli se tito spolužáci chovají podobným způsobem i k jiným členům třídy. Irenka odpověděla, že ano, ale vždy jen ke klukům, k holkám ne. Na otázku, zda Irenku napadá, proč útočí zrovna na ní, odpověděla, že je to proto, že je ošklivá. Mezitím co ostatní dívky ve třídě podle ní jsou hezké až krásné. Irenku mrzí její postavení ve třídě. Připustila, že je „tak trochu“ outsider a mrzí jí to, chtěla by svoje postavení změnit. S matkou o těchto problémech otevřeně mluví. Dokonce ze strany matky proběhla i snaha Irenku přihlásit do jiné základní školy. Irenka řekla, že se ale bohužel se tak nestalo, protože v oné škole měli naplněnou kapacitu. Změnu školy doma stále projednávají.

Na základě mého pozorování Irenčina chování v klubu jsme si s Irenkou povídali o tom, že má souběžně problém se začleněním se do kolektivu i na klubu. V některých situacích se chová nepřiměřeně emotivně, projevuje buďto přílišnou radost v situacích, které jsou zcela běžné, anebo přílišný smutek či agresi v situacích, kdy jí někdo nechce vyjít vstříc (např. půjčit hru, se kterou si zrovna hrají jiné děti). V současné době v klubu nemá kamarády a děti si od ní udržují odstup.“

Tučně jsou zvýrazněny věty, svědčící o nepříznivé sociální situaci klientky. Všimněte si stylu záznamu. Hodně využívá popis nastalých situací místo hodnocení, čímž se snažíme zajistit transparentnost pro klientku („Připustila“, „povídali o tom, že má problém s“, „hovořila“, „odpověděla“).

Jde o to, aby v plánu nebyly formulace nepravdivé, zkreslené a takové, se kterými by klientka nesouhlasila. To by mohlo poukazovat na například nějaká diagnózu, např. že jde o histrionskou osobnost.

Stanovené cíle spolupráce:

-          „Zlepšit vztahy s vrstevníky:

  • Najít si více kamarádů, se kterými dobře vychází (např. z klubu).
  • Najít si jednu dobrou důvěrnou kamarádku.

-          Vhodně zvládat šikanu:

  • Najít hranici, při které již by bylo dobré uvědomovat svoji třídní učitelku o špatném chování dvou šikanujících dětí.  Najít vhodný model chování na jejich poznámky, když ještě nemá cenu jít žalovat učitelce“.

Na základě rozhovoru bylo do plánu vybráno to, co bylo pro Irenku i pro zařízení nejzásadnější („najít kamarády“) a nejrizikovější („vypořádat se s šikanou“). Existují i další cíle, které ale můžeme naplňovat jako dílčí při dosahování těch hlavních. Jde např. o oblast přijetí sebe sama a vlastního těla.

„Stanovené kroky:

-          Chodit do klubu a zkoušet navázat kamarádský vztah s i vrstevníky. Pracovníci v tomto směru budou představovat podpůrčí orgán, kdy budou Irenku záměrně stavět do situací, kde se může projevit její osobnost a kde snadněji může navázat s někým vztah.

-          Zkusit navázat vztah s dívkami z jiných tříd nebo počkat na vhodnou situaci, kdy bude šance u spolužaček ze třídy.

-          Promluvou s pracovníky se Irenka naučí rozumět většinové normě chování, a přizpůsobit se tam, kde je to pro Irenku výhodné. Např. pokud se bude zapojovat mezi děti, které příliš nezná, vyzkouší krotit některé projevy svých emocí – nekřičet, nebrečet, zbytečně nezvyšovat hlas a neprojevovat bujarou radost, protože přivádí ostatní do rozpaků. Předcházet nežádoucím výbuchům emocí a zjistit, proč nějaké emoce vzbuzují v některých dětech nedůvěru až odpor. Pracovníci budou Irence zrcadlit, kdykoli jim bude připadat, že se její reakce nebo chování vychyluje od normy. Dále se Irenka naučí citlivěji prosazovat své zájmy – bude respektovat nároky druhých, bude trpělivější a klidnější.“

Kroky jsou nastaveny tak, aby jejich realizace probíhala běžnou prací na nízkoprahovém klubu. Je zřejmé, že jako klíčový pracovník budu věnovat Irence pravidelně energii. U toho si mohu dělat poznámky a průběžné záznamy o poskytované službě. Revize může přijít po delším období a měla by obsahovat vývoj Irenčina plánu z hlediska cílů spolupráce. Budu se ptát: Jak vychází s dětmi? Zlepšuje se to? Má už kamarádku? Jak řešila situaci ohledně šikany? Zároveň by revize měla obnášet, co jiného významného nastalo v Irenčině životě, pokud to ovlivňuje další spolupráci.

 

Příklad 2 – Karel – klient terénního programu osoby bez přístřeší

Příklad jsem vytvořil na základě kazuistiky klienta Terénních programů Sananim a upravil pro potřeby semináře Zaznamenání individuálního plánování.

„Popis situace:

Karel, 32 let, Slovák, je v Praze 3 roky na ulici a hodně pije alkohol.  Peníze si vydělává žebráním. Na Slovensku má matku, se kterou má dobrý vztah, bývalou partnerku a 6letou dceru. Karel se několikrát i za naší pomoci pokoušel na Slovensko odjet, přestat brát a začít se starat o svou dceru, kterou miluje.  Bohužel to většinou nevyšlo, podle jeho slov nezvládne na Slovensku najít práci, nezvládne nepít. I když na Slovensko odjel, po pár dnech se vrátil zpět.  Ale moc rád by se na Slovensko vrátil.  Aktuálně přichází zima a Karel bydlí pod mostem u Vltavy a nemá zimní oblečení. 

Cíle spolupráce:

-          Pomoci najít bydlení, kde v zimě nezmrzne.

-          Získat zimní oblečení a boty.

-          Vytvořit si pravidelný denní režim.

-          Omezit pití alkoholu.

-          Pomoci Karlovi vytvořit náhled nad tím, proč jeho pokusy vrátit se na Slovensko selhávají, pomoci mu připravit podmínky a změnit svoje chování a psychiku, aby návrat zvládl.“

Jak vidíme, plán obsahuje jak krátkodobé cíle, dosažitelné v dohledné době („získání zimních bot“, tak cíle dlouhodobé, jejichž dosažení jednoduché nebude („omezit pití, vytvořit náhled nad selháváním“).

„Kroky:

-          Karel se dostaví do nízkoprahového denního centra, které bezplatně distribuuje oblečení, a nějaké si vybere.

-          Karel se pokusí 2x týdně docházet na pravidelné konzultace do kontaktního centra, zaměřené na omezení pití, udržení stabilního bydlení, vytvoření předpokladů pro úspěšnou cestu domů. Pokud to nezvládne, budeme o tomto tématu mluvit v rámci práce v terénu, když bude mít zájem…“

Individuální plán nám zde vytvořil rámec pro dlouhodobý poradenský proces, s variantou jak v terénu, tak v kontaktním centru.

 

Příklad 3 – Jitka – klientka terénního programu pro uživatele drog

Příklad jsem vytvořil fiktivně na základě volné inspirace příběhem klientky, který byl prezentován na semináři Zaznamenání individuálního plánování.

Popis situace:

„Jitce je 18 let, je drogově závislá na pervitinu od 14 let, užívá injekčně. Při preventivní prohlídce jí byla zjištěna žloutenka typu C. Bydlí s přítelem (injekčním uživatelem drog) v jeho bytě. Oba jsou nezaměstnaní, přítel občas příležitostně pracuje. Oba jsou vedeni na Úřadě práce a pobírají sociální dávky. Jitka řekla, že mají časté hádky kvůli tomu, že ona nepracuje a nepřispívá na nájem. Oba několikrát projevili zájem se léčit, ale spíše ona než on. Nyní Jitka říká, že sama (bez přítele) se léčit nepůjde, ale je ochotná se bavit o možnosti přestat brát. S Jitkou máme pravidelné výměny v rámci TP. Kontakt probíhá 1x týdně v místě jejího bydliště.  Několikrát byla oběma nabídnuta návštěva KC, které nikdy nevyužili.“

Jak vidíme, Jitčiny obtíže (tedy její nepříznivá sociální situace) je velmi komplikovaná. Ze spektra obtíží je třeba na základě rozhovoru vybrat ty nejdůležitější. Je nutné si popovídat si s klientkou o tom, co jí a co nám připadá důležité.

„Stanovené cíle spolupráce:

-          Posílit motivaci klientky k ukončení užívání pervitinu nebo alespoň k omezení nitrožilního užívání.

-          Získat informace, ujasnit si pro a proti a případně zahájit léčbu žloutenky C.

-          Zvyknout si na pravidelný denní režim, jako předpoklad toho, aby Jitka mohla začít pracovat.“

Jak vidíte, zvolili jsme tři cíle, z nichž první – posílit motivaci k omezení či ukončení užívání – je kompromisem mezi naším odborným doporučením a aktuální nechutí klientky se léčit.  U léčby žloutenky jsme cíl nastavili tak, aby umožňoval více variant. Léčba interferonem je náročná a je otázkou, zda klientka je nyní ve stavu ji absolvovat.

Stanovené kroky:

-          Při výměnách v terénu se vždy zeptáme, kolik Jitka bere, zda užívání omezuje či nikoliv.  Budeme se bavit o rizicích užívání.

-          V rámci návštěv si budeme povídat a ujasňovat motivaci ke snižování dávek a k bezpečnějšímu způsobu braní drog. Např. z injekčního užívání by mohla přejít na šňupání.

-          Pracovníci Jitku informují o rizicích neléčené žloutenky a o tom, co zahrnuje léčba. Jitka si přečte brožuru a navštíví místního hematologa, aby zjistila bližší.

-          Jitka se pokusí aktivně hledat zaměstnání. Přijde o kontaktního centra a požádá o tisk nabídek z úřadu práce. Probereme společně, jaká pracovní nabídka by byla vhodná.“

Jak vidíme, stanovené kroky se nám rozbíhají mnoha směry. Revize tak bude obnášet, co se Jitce podařilo a co nikoliv.